Autority v ofsajdu

Vlastně je ta příčina jen jedna: ztráta víry v Boha. Šířeji řečeno také: téměř úplné utlumení náboženského rozměru člověka, popření smyslu pro posvátno. Tento strohý závěr zajisté snese podrobnější vysvětlení.

Člověk obdařený vírou v Boha očima víry vidí posvátný prostor, který nemá být pošlapán či zneuctěn, který je pro člověka nedotknutelný a který člověka limituje, omezuje, činí menším než Bůh. Pro skutečně věřícího člověka je však toto omezení spíše útěchou a zdrojem pocitu neotřesitelného bezpečí, po kterém každý přirozeně touží – to vše za předpokladu, že tento věřící má k Bohu vybudován osobní vztah založený na plné synovské důvěře. Je to úžasné a úlevné – nejsem na všechno sám; vždy je tu někdo, kdo mě dokáže vyvést i z pro mě neřešitelné bryndy; mohu se zdokonalovat („napodobovat Dokonalého“), ale nemusím být dokonalý. Posvátný prostor může mít vícero vyjádření – zakázaný strom v ráji, svatá půda sinajská, kde se zouvají opánky, prostý bílý kruh v Krista proměněné hostie, místo, ze kterého zaznívá Boží slovo, ... –, nicméně podstatná zůstává sama jeho existence.

Pro nevěřícího člověka stejně tak platí: je tu posvátný prostor, toužím po bezpečí, potřebuji dokonalého zachránce. Chybí mu však osobní, důvěrný vztah k Bohu. A omezení posvátným prostorem jej místo útěchy irituje a pudí k dobytí. Nevěřící vidí pouhýma očima posvátný prostor jen jako bílé místo na mapě, vyzývající k podrobení a vztyčení vlastní korouhve – no protože v něm nevidí Boha, resp. neuznává svrchovaný Boží nárok na něj.

Tím se dostáváme k problému autority. Každý člověk totiž potřebuje mít posvátný prostor obsazen a od toho, kdo (nebo co) jej obsazuje, očekává zabezpečení, dokonalost a spásu, stručně řečeno autoritu. Je-li posvátný prostor obsazen Bohem, je to tak správně, protože jen Bůh je s to zabezpečení, dokonalost a spásu v plné míře poskytnout, je jedinou autoritou hodnou posvátného prostoru; je-li obsazen kýmkoli (čímkoli) jiným, správně to není a autorita, která takto povstane, se ocitá mimo pravidla hry, v ofsajdu, nemá v posvátném prostoru co pohledávat.

Je asi nasnadě, jak to souvisí se situací, kterou kolem sebe pozorujeme. Posvátný prostor je doslova přecpán pokusníky o jeho zaplnění poté, co byl z důvodu ztráty víry v Boha „uprázdněn“, tedy zdánlivě uprázdněn. Tyto „autority v ofsajdu“ či „pokusníky o zaplnění posvátného prostoru“ můžeme označit za falešné mesiáše, neboť neprávem hovoří k lidu z místa ve skutečnosti náležejícího pouze Bohu, lid je maten tím, že z posvátného prostoru nezaznívá Boží slovo. A zmatený lid upadá do hlubší a hlubší ztráty víry... Kde hledat viníka? To myslím tak snadné není, protože do posvátného prostoru se lidé dostávají jednak z vlastní iniciativy (sobeckých ambicí) – to jsou zřejmě skuteční falešní mesiášové –, a jednak jsouce do něj vtahováni touhou lidu po jeho obsazenosti – ty bych označil jako poněkud nezaviněné falešné mesiáše. Mezi politiky a jinými špičkami společnosti najdeme ty i ty. Dále to také vysvětluje, proč se „autoritou v ofsajdu“ a falešným bůžkem může stát i věc, třeba nějaký technologický výdobytek, a v určitém ohledu dokonce planeta – protože ji do posvátného prostoru vtáhl lid. Společným jmenovatelem však zůstává nevíra v Boha. Věřící člověk, má-li navázán živý vztah s Bohem, totiž do posvátného prostoru nemá tendenci vstupovat a má odolnost proti tomu, aby byl do něj vtažen nebo aby do něj vtahoval jiného (dokonce kvůli tomu tu a tam musí trpět, protože touto svou vlastností „nepřístojně trčí z řady“). Proto je ve vedoucích rolích v Boha převážně nevěřící společnosti tak málo slušných lidí, nedostatek dobrých vůdčích osobností – konkrétně vzato v míře, v jaké jsou tyto role ztotožňovány s posvátným prostorem.

Upřímně řečeno pro člověka v posvátném prostoru není o co stát – je totiž od něj očekáváno úplné zabezpečení, dokonalost a spása pro všechny, a tu ze své podstaty poskytnout nemůže. Proto ti, kdo do posvátného prostoru vstoupí nebo jsou do něj vtaženi, v něm dlouho nevydrží a ze sebezáchovných důvodů jej opouštějí. Ti, co v něm setrvají déle, jsou buď posedlí Zlým, nebo psychopati. A lid maje v posvátném prostoru takovou či makovou „autoritu v ofsajdu“, nemůže než být soustavně klamán, zrazován, zkrátka neuspokojován stran svých absolutních očekávání a potřeb – a tak vyhlíží nového kandidáta na obsazení posvátného prostoru. A protože byl lid zrazen, zhojit jej může jen ještě povedenější kousek než ten předtím... Zjednodušeně platí: udělám chybu a přiznám chybu = odcházím z posvátného prostoru; udělám chybu a lžu, zatloukám, balamutím, straším = setrvávám v posvátném prostoru. A tak ta otřesná procedura jde tak dlouho, než člověk objeví Boha. Řekl bych, že fáze je značně pokročilá a náš národ je zralý na misii. Píšu to trochu břitkým tónem, ale myslím to zcela vážně.

Někdo by v tomto bodě možná namítl, že zpochybňuji lidskou kompetenci ke správě stvoření a člověku upírám jakoukoli autoritu. Ujišťuji vás, že nikoli. Pouze se snažím vyjádřit, že lidská autorita má být vykonávána mimo posvátný prostor a s ohledem na něj. Zdravá lidská autorita či patřičná vůdčí osobnost totiž stojí v čele lidu před Bohem, je předákem (přední osobou), jedním z více, za dob monarchie bychom řekli „panovníkem z Boží vůle“, nese svěřený podíl na Boží autoritě – a je si takové participace náležitě vědoma, tudíž se od ní neočekává plná míra božství, chápe se a je chápána jako chybující člověk, což činí výkon autority snesitelným. V tomto případě jsou počty tyto: udělám chybu = může se to při výkonu mé role stát, velká chyba = jsem vystřídán lepším, malá chyba = zůstávám a jde se dál. Naproti tomu člověk opanovávající posvátný prostor je jakýmsi „středákem“, středem a měřítkem všeho, nadčlověkem, pupkem světa – a to ani pro něj, ani pro okolí snesitelné není.

Cesta k uzdravení společnosti a vyjití z krize autority se tedy jeví být tato: průběžně usilovat o snížení míry ztotožnění vůdčích rolí ve společnosti s posvátným prostorem a hlavně obnovit víru v Boha.

Vojtěch Macek